Tak už jsme v Bulharsku víc než rok. Pomalu už nás přestávají místní specifika překvapovat a proto nastal čas sepsat, co nás zatím překvapilo.
Taky jsme vytvořili pro nově příchozí webové stránky, kde by měli najít informace, které jim pomohou se tady rychle zorientovat a připravit na kulturní šok, který sice stejně přijde, ale alespoň teoreticky na něj snad budou připraveni. Stránky Čechů a Slováků žijících v Bulharsku
Auta
A jako auta. Pro Bulhary je auto znakem postavení. Mnohem
víc než u nás. Člověk žije z ruky do huby, bydlí v polorozpadlém neudržovaném paneláku,
ale musí mít silné auto nejlépe audi, mercedes, bmv. A nejen, že v něm
jezdí s rukou ven z okýnka jako největší frajeři, ale taky
k dobrému jménu patří mít to auto vždycky vyleštěné. A na to jsou tady
vážně dobře zařízení. Automivky jsou na každém rohu a za pár korun vám vevnitř
i zvenku vypulírují auto tak, jak vypadalo naposledy při koupi. A samozřejmě
ruční mytí, žádné škrábance z automatické myčky. A protože se na umytí
čeká, tak mají k dispozici plastové stolečky, židličky. Uvaří vám kafe a
vy se pak koukáte, jak maníci makají.
Balkánský basketbal
Pojetí pořádku je v Bulharsku poměrně zajímavé. Obecně
se dá říci, že se chovají poměrně racionálně dle hesla co není celé moje, to
mne nezajímá. Tento přístup lze vypozorovat prakticky všude. Počínaje tím, že
paneláky z předrevoluční éry se rozpadají a každý si opravuje jen tu svoji
malinkou sekci. Vymění okna a vybírá si přitom dle svého vlastního uvážení, to
znamená, že se nenechá svazovat ani velikostí a tvarem původních oken ani
jejich barvou. Pak si svoji kóji zateplí. Samozřejmě na polystyren dáme barvu.
Opět nás přitom vůbec nezajímá, že soused má svůj panel natřený na zeleno, my
si ho natřeme na oranžovo. V současné době už u většiny paneláků nejde
určit, jak vypadaly původně. A upřímně řečeno vypadají strašně. Jejich okolí je
snad ještě depresivnější. Poté, co obrovská sídliště komunisté postavili,
nelámali si hlavu s okolím domů. Zeminu nikdo nesrovnal, nikdo nevysadil
ani záhony ani trávníky. A tak dnešní zeleň roste na pahorcích zbylých po
výstavbě, není v nejmenším udržovaná a vypadá to tam jako v příkopu u
hlavní silnice.
Nejsem si jistá, jak funguje vyvážení odpadků. Zcela jistě
zde nefunguje jednotná sazba na obyvatele jako u nás. Popelnice jsou rozmístěny
sporadicky po ulicích a vždy jsou otevřeny. To má za následek, že při větším
závanu letí odpadky ven. Ale příčinu to má čistě praktického rázu. Takový
Bulhar neplýtvá časem. Doma vezme tašky s odpadky a nasedne do automobilu.
Stáhne okýnko a nízkou rychlostí projíždí kolem popelnice. Zamíří a hodí!
Zásah? Většinou se skutečně pytlem s odpadky do popelnice trefí! Holt léta
praxe se nezapřou. My tomu říkáme balkánský basketbal. Prý se pěstuje nejen
v Bulharsku, ale i v okolních zemích.
Cesty
Záměrně nechci psát o silnicích, ale o cestách. Vnímání
sjízdnosti cesty se nám totiž po příjezdu do Bulharska značně změnilo. Nedávno
jsem přišla ke kamarádce na návštěvu a pochvalovala jsem si, jak tu jejich
cestu hezky opravili. Dříve tam totiž na 5m2 bylo 7 děr hlubokých minimálně 20
cm. Navíc to není asfaltová cesta ani betonová ani panelová. Jen zpevněná
štěrková cesta, která však slouží jako příjezd k domům, které
v žádném případě nepatří k těm levným.
S dopravními předpisy si místní příliš hlavu nelámou.
Nejdřív si tady člověk všimne toho, ze Bulhaři v podstatě nikdy nepoužívají
blinkry. Ještě dokážu pochopit, pokud ho nepoužívají při přejezdu z pruhu do
pruhu, ale oni to nepoužívají ani při odbočování a tím pádem je řízeni tady
trochu hazard a hodně zkouška pevných nervu a především předvídavosti. Vzhledem
k jejich národní averzi k blinkrům je neuvěřitelně zajímavá zejména jízda po
kruhových objezdech. Tady v Sofii jich mají spoustu, většinou dvou nebo
třípruhových. Blinkr nepoužívají při výjezdu, takže je potřeba vytušit, kde asi
tak budou vyjíždět. Ale protože ještě na těch krouháčích moc jezdit neumí, tak
třeba čekají, až bude volny vnitřní pruh a tím blokuji při vjezdu na něj
všechny za sebou. Přitom ostatní pruhy jsou volné. Kromě toho se vyskytují
jedinci, kteří naopak mají zapnutý levý blinkr po celou dobu jízdy na kruhovém
objezdu a často ještě dlouho poté, co kruháč opustí, takže matou všechny kolem
sebe.
Vůbec nejvíc mne ale irituje jejich zvyk vjíždět na hlavni
silnici bez toho, aby před vjezdem zastavili a rozhlédli se. Bulhar v autě jede
a zastaví až v polovině pruhu hlavni silnice a tam se teprve začne rozhlížet,
respektive odhaduje, zda ho ten, co má přednost přeci jen nepustí. Věřte nebo
ne, často ho skutečně pustí! Na jednu stranu je tenhle jejich zvyk strašně
iritující, ale na druhou stranu je fakt, ze při zdejším silném provozu by asi
nikdo nikdy jiným způsobem na hlavni silnici nevyjel.
Elektřina
Z dětství si pamatujeme, ze nám čas od času vypínali
elektřinu. Dnes už vypadne jen výjimečně při silné bouřce. A jsme tak úplně
ochuzeni o večeře při svíčkách! A proto tady většinou ani moc nenadáváme, když
už počtvrté v týdnu vypnou proud. Obzvlášť v létě je to skoro příjemné. Děti
večeře při svíčkách milují. Horši je to v zimě, především proto, ze topení máme
na elektřinu! A takové čtyři hodiny bez topení už jsou sakramentsky znát.
Hory
Ačkoli většina Čechů si při vysloveni jmena Bulharsko hned
představí levnou dovolenou u moře, řekla bych, ze to nejkrásnější tady není
moře, ale hory. Primo v Sofii máme pohoří (skutečně to není jen nějaký kopec).
Nádherná Vitoša má nejvyšší vrch vysoký
2 290 m. Pro nás Čechy, co máme sice hory skoro všude, ale nejvyšší hora
je Sněžka, to je docela zvláštní. I v místním teplem květnu (Téměř každý den
minimálně 25°C ) na Vitoše byl pořád sníh a neroztál ani na konci června! Na
jejím úpatí najdete kamenopády jako z pohádky a několik úžasných vodopádů.
Kromě Vitoši, kterou máme za barákem (na sjezdovce jsme za
20 minut a je skvělá! ) , je tady ale spousta nádherných míst - magických 7
jezer v Rile, nejvyšší vrch Balkánu Musala, Stara Planina a Pirin. Tam všude
jsou skvělé vysokohorské túry. kromě toho tady je velké množství skalních měst,
asi nejkrásnější v Belogradčiku, kde je do antropomorfních skal zakomponovaná
starověká pevnost.
Informace
Získat informace o tom, co je v Bulharsku zajímavého,
kam se vypravit, jak se tam dostat a kde začíná nějaká turistická značka, je
prakticky nemožné. Na internetu lze najít informace jen povšechné bez
potřebných detailů, často vychvalují něco, co ani tak moc nestojí za to a
naopak místa, která jsou úžasná, nikde nenajdete. Několikrát se nám stalo, že
na skvělá místa jsme se dostali jen díky tomu, že tam existují kešky (viz www.geocaching.com).
V některých případech mají značení na silnicích, ale i to je většinou
mizerné. Mapy buď neexistují, nebo ve skutečnosti vypadá okolí úplně jinak.
Zlaté turistické značení v Česku!
Jazyk
Bulharština je slovansky jazyk, tak to vypadá, že bude
jednoduché se tady domluvit. Ze začátku jsem ale měla pocit, že tady lidi mluví
snad svahilsky a nerozuměla jsem skoro nic. Kromě toho, že podstatná jména
neskloňují, tak je často jejich význam posunutý. Třeba napravo znamená v bulharštině
rovně. Užasno znamená strašně, úžas je horor. Planina jsou hory. Drvo je strom,
kosa jsou vlasy. Majka a bašta jsou mamka a taťka.
Kromě těch posunutých významů je hlavni překážkou, hlavně
pro mladší ročníky, které se neučily povinně rusky, azbuka. Všechny nápisy,
webové stránky a vůbec prakticky vše, je
psáno výhradně v azbuce. Naštěstí aspoň ukazatele na silnicích jsou většinou
nejen v azbuce, ale také v latince.
Káva
Ačkoli v Bulharsku téměř neexistují příjemné kavárny, jakých
je u nás už spousta, kávu mají v podstatě všude velmi dobrou. Dokonce i ve
stáncích na ulici, kde vám kafe dají do plastového kelímku. Takových stánků je
všude spousta a místní je zhusta využívají. Typický obrázek je skupina Bulharů
nebo Bulharek stojících před kanceláří, obchodem, restaurací a v jedné
ruce mají tohle kelímkové kafe a v druhé cigaretu (platí zde plošný zákaz
kouření ve veřejných prostorech).
Lična karta
Je místní občanský průkaz. Měl by si ji vyřídit každý
cizinec, který zde bydlí více než 3 měsíce. Bez ličné karty není možné platit
na internetu kartou, nemůžete online zaplatit pokutu za parkování, pokud
s vámi chtějí policajti řešit nějaký přestupek, musíte s nimi na
stanici, na místě by to s vámi vyřešili jen s ličnou kartou. Její vyřízení na úřadech je přitom tak
komplikované, že se do toho může pustit snad jen naivní jedinec nebo ten, kdo si
užívá byrokracii.
Martenice
Asi nejkrásnější místní zvyk. Prvního března si všichni
Bulhaři navzájem vyměňují tenké červenobílé náramky z vlny, kterým se říká
martenice. Ten den jich má každý na zápěstí až několik desítek – podle toho,
kolik lidí ten den potká. Martenice jsou symbolem zdraví (červená) a štěstí
(bílá barva) a měly by se nosit až do té doby, než uvidíme prvního čápa nebo
první rozkvetlý strom. V té chvíli pak martenice přivážeme na větve toho
kvetoucího stromu nebo dáme pod kámen. Stromy jsou proto od března/dubna přímo
obsypané červenobílými náramky a je to nádherné. Celý únor přitom všude, nejen
v obchodech, ale i na ulicích prodávají martenice již hotové
s různými přívěsky. Výběr je obrovský.
Narozeniny a oslavy
Bulhaři jsou národ, který slaví velmi rád a často téměř
cokoli. Oslavy narozenin jsou přitom skutečně velké slavnosti, při kterých je
potřeba ukázat, že na to máme. Nejen, že se pozve spousta lidí, ale musí být
také zábava (profesionální animátoři jsou mnohem rozšířenější než u nás),
spousta jídla a pití a také dort. Dorty mají strašlivě sladké, ale když si dáte
malý kousek(víc se ani nedá sníst), jsou moc dobré. Zejména biskvitna torta je
místní specialitou.
Kromě oslav narozenin Bulhaři také velmi rádi piknikují.
Vyrazí někam do přírody, rozloží deky a jí a pijí a vykládají. Pak po nich
zbyde v lese spousta odpadků, které nikdo neuklízí a tak zejména na
oblíbených piknikových místech to vypadá jako na smetišti.
Oblečení
Krásná, silně nalíčená dívka v elegantních šatech a
botách na vysokém podpatku, muž s vyholenou hlavou, zlatým řetězem kolem
krku a v moderní teplákové soupravě od některé ze světových značek. Tak
vypadá typický bulharský pár. Ženy si na svém zevnějšku skutečně velmi
zakládají a často mám silný dojem, že sice nemají na jídlo ani bydlení, ale
oblečení a auta musí být perfektní.
Počasí
Tak tohle je věc, která je tady náramná. Celý podzim až do
pozdního října je zalitý sluncem a teploty jsou nad dvacítkou. Jaro je úplně
stejné. Mám pocit, že tady slunce svítí prostě pořád. Je jen málo dní
v roce, kdy je nebe zatažené, šedivé a je pošmourno, jak jsme na to zvyklí
u nás. Je strašně příjemné ráno vstávat do slunce a ne do neidentifikovatelné
šedi!
Růže
Ve středu Bulharska leží pravé růžové údolí. Růže tam
pěstují na polích, pořádají se tam exkurze na sběr růžových plátků, ze kterých
potom vyrábí speciální růžový olej (bulharsky maslo – všimněte si opět
posunutého významu slova…). Z oleje pak připravují veškerou myslitelnou
kosmetiku. Nejznámější je růžová pleťová voda, která má velmi blahodárný vliv
na pokožku i vlasy! Růžová kosmetika je asi nejčastější suvenýr
z Bulharska. Vyrábí krásná růžová mydélka ve tvaru růže a s vůní,
která připomíná babiččinu světnici.
Služby
V Bulharsku dnes už seženete v podstatě všechno a
služby je také jednoduché zajistit. S jejich kvalitou je to ale velmi
problematické a jde to vidět na každém kroku. Naštěstí služby místních
odborníků příliš často nepotřebujeme, tak nás nejvíc ovlivňuje jejich
bezelstnost v restauracích. Objednané jídlo nosí totiž v tom pořadí,
jak ho kuchař připraví bez ohledu na to, co jiného si zákazníci objednali.
Takže běžně dostanete nejdříve salát, pak hlavní jídlo, pak dlouho nic a až
máte hlavní jídlo snězené, donesou vám k němu přílohu. Nakonec pak
dostanete výborný domácí chleba, který jste zamýšleli jíst se salátem, který už
máte pochopitelně také dávno v sobě.
Tržnice
V současné době už tady v Sofii jsou všechny možné
nadnárodní potravinové řetězce. Přesto je po městě rozeseto několik tržnic, kde
prodávají čerstvé sezónní ovoce a zeleninu. Stánky vypadají naprosto úžasně,
zeleninu a ovoce je nádherně poskládáno, prodejci je pravidelně rosí, aby
nepovadlo, a třídí špatné kusy. Ceny jsou velmi podobné jako v supermarketech,
ale kvalita a především výběr mnohem lepší. U každého ovoce mají napsáno, odkud
je, takže víte, že jahody jsou z Petriče a meruňky z Dolní Banji,
zkrátka mám pocit, že nakupuju vážně čerstvé a místní věci. Kromě tržnic mají
pěstitelé často rozložené stolky u silnic a prodávají tam, co se jim zrovna na
zahradě urodilo.
Vzpomínky
Při procházce kterýmkoli bulharským městem či vesnicí
narazíte na pamětní listy. Jsou vylepené všude a ve velkém množství. Vypadají
jako u nás parte, tedy oznámení o úmrtí, ale tyhle jsou vyvěšovány pravidelně
jako vzpomínka na zemřelého. Umisťují je jednak na speciální nástěnky, které
jsou téměř na každém rohu, ale taky na přímo na zdi, lampy veřejného osvětlení,
na dveře domů…

















