Tak tohle je úžasné. Náhodou jsem našla fotky z Amazonu, jak to vypadá uvnitř, kde se balí zásilky, jak vypadají ty nekonečné regály s knihami. Představuji si, jak se zaučuje nový zaměstnanec: "tady máte mapu, nastudujte si ji. Máte na to 20 minut, pak jdeme do provozu. A mapu mějte pro jistotu pořád u sebe. :-)" A pak tam ve skladě bloudí několik bezprizorních nováčků.
Zobrazují se příspěvky se štítkemjen tak. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjen tak. Zobrazit všechny příspěvky
3. 12. 2012
12. 11. 2012
národní hrdost
Už je to nějaký ten pátek, co žijeme mimo ČR, už jsme si zvykli skoro na všechny odlišnosti tady v Bulharsku a děti ve škole si zvykly na angličtinu i mezinárodní prostředí. Musím se přiznat, že jsem docela ráda, že děti teď mnohem víc oceňují české pohádky. Na večerníčky typu Maxipes Fík a Bob a Bobek by se měl povinně podívat každý aspoň jednou za rok. Jsou neuvěřitelně vtipné.
A když jsme pekli s dětmi muffiny do školy, udělali do nich české vlaječky. A vypadalo to super. Děti byly nadšené, že měly jejich "kapkejky" úspěch a já měla radost, že naše malá česká republika byla vidět :-) Národní hrdost se tak projevila i mimo hokejové mistrovství světa...
A když jsme pekli s dětmi muffiny do školy, udělali do nich české vlaječky. A vypadalo to super. Děti byly nadšené, že měly jejich "kapkejky" úspěch a já měla radost, že naše malá česká republika byla vidět :-) Národní hrdost se tak projevila i mimo hokejové mistrovství světa...
23. 7. 2012
Jak najít dům v Sofii
Potřebujete si na pár let pronajmout dům v Sofii? Pak je toto čtení určeno právě pro vás.
Jako organizovaní a zodpovědní Češi nenecháte nic náhodě a měsíc před příjezdem do Bulharska prohlédnete všechny weby sofijských realitních kanceláří, které najdete. (Najdete jich málo, protože nevíte, jak klávesnici přepnout na azbuku ani netušíte, jak se bulharsky řekne realitní kancelář, naštěstí trochu pomůže Google překladač, díky bohu za něj).
Na stránkách najdete vážně dobře vypadající nemovitosti, které přesně odpovídají vašim požadavkům, takže do nalezených realitních kanceláří napíšete anglicky e-mail s žádostí o zorganizování prohlídek těchto konkrétních domů v těch třech dnech, které v Sofii za pár týdnů strávíte.
Odepíšou vám sice až za tři dny, ale ujistí vás, že je to všechno ok, že vás klidně vyzvednou v hotelu a na schůzky odvezou sami, že schůzky budou najednou, že není žádný problém.
Pár dnů před odjezdem do Bulharska se jen formálně ujistíte, že s vaší návštěvou počítají a že vy můžete počítat se slíbenými návštěvami. Neodepíše nikdo a tak si vy opíšete čísla na realitky a nezbude vám, než doufat, že to nějak dopadne.
Po příjezdu tedy voláte do realitek a všichni říkají, že jo, že o vás ví. Ale to je tak všechno, co vám řeknou. Sami tedy začnete vyjednávat o tom, kdy a jaké domy tedy budete moci navštívit. Tlak postupně zvyšujete a vaše žaludeční neuróza se zhoršuje, když si uvědomíte, že první ze tří dnů je v čudu a neviděli jste nic. Současně přestáváte věřit slibům realitních agentů a zjišťujete, jaké jsou jiné možnosti...
Poznatek č. 1: Bulhaři jsou velmi pohodoví a vstřícní lidé. Bohužel jejich pohodovost občas není úplně v souladu s očekáváním jejich zákazníka.
Pak konečně jeden z agentů zorganizuje první návštěvy (žádný z těch domů jste samozřejmě na webu neviděli, ale prý přesně odpovídá našim požadavkům). Takže plní očekávání sedáme do auta a vyrážíme na jedno z jižních předměstí, na úpatí krásné hory Vitosha, do oblasti, kterou si dle nějaké chytré příručky oblíbili cizinci, kteří v Sofii žijí.
Oblast je skutečně na úpatí hory, náš automobil značky Škody s náhonem na všechny 4 kola, měl co dělat, aby se na konec ulice, kde první z nemovitostí stojí, vyšplhal. A to byla silnice suchá. S jistotou mohu konstatovat, že v zimě bychom museli zakoupit sněžnice, nasadit je dole u hlavní cesty a nahoru se dostat po svých.
Kromě toho, že minimálně 90% silnic v této oblasti má sklon, který by se u nás považoval za "brutální", je nutno poznamenat, že označení "silnice" je bohužel dost nadnesené. Cesty jsou často uzoučké, prakticky nikdy nemají zpevněný okraj, k domům, které vypadají jako kříženec moderní pevnosti a barokního zámku s dokonalým trávníkem a kamerovým zabezpečovacím systémem vedou prašné polní cesty zpevněné kamením. A když už je cesta asfaltová, jsou v ní takové díry, že jet více než 15-20 km/hod se rovná jistotě rozmlácení auta během 10 minut. Ale tak Bulhaři zase ušetří na značkách omezující rychlost jízdy a retardérech...
Poznatek č. 2: Je nám jasné, proč minimálně 50% automobilů, které zde jezdí, jsou namakané off-roady. (Zbylá polovina jsou rozpadající se vraky, které drží už pouze silou vůle).
Většina domů, které jsme za ty tři dny viděli (celkem jich bylo 12, z nich pouze 3, které jsme před tím viděli na webu), měla slušný standard (není se čemu divit, když pronájem je 1,5 x vyšší než průměrný bulharský měsíční příjem).
Co to je standard po bulharsku?
- dům má koupelnu/y - frčí sprchy, ale nějak nepochopili, že když se člověk sprchuje, potřebuje kolem sebe trochu místa a nechce mít všechno mokré - takže zástěna žádná a sprcha vtěsněnaná mezi wc a umyvadlo. Kdyby to bylo v jednom domě, tak si řeknu, že je to nějaký omyl, ale oni to mají skoro všichni ....
- v jedné z koupelen je vana s masážními tryskami - to je další z typických prvků. Když se koupelna s vanou nevejde do domu, udělají ji v garáži. Prostě masážní vana musí být....
- Plně vybavená kuchyň v nadstandardním domě znamená dvouplotýnkový sporák, 45cm myčka, standardní trouba a lednice. Ačkoli je schodiště vedle kuchyně obloženo mramorem, spotřebiče jsou značek, které u nás necházíme v akcích nejlevnějších supermarketů. Zatím jsme neodhalili příčinu takového jednání.
- Zajímavé taky je, že v drtivé většině případů má dům užitnou plochu třeba kolem 200 m2, ale kuchyň je tak prťavá, že by se s přehledem vešla do malinké panelákové garsonky.
- Zajímavou kapitolu tvoří topení. Plyn do většiny míst není zavedený, takže možnosti jsou dvě: elektřina nebo nafta. Druhá možnost se neuvěřitelně rozšířená (prý to vychází levněji). V praxi to vypadá tak, že ve sklepě máte obrovitánské nádrže na naftu. A když majitel nemovitosti není úplně při smyslech a před vaší návštěvou dům neprovětrá, smrdí nafta v celém domě...
- Sofie je proti našim městům neuvěřitelně zadrátovaná. Elektřina ještě není schovaná pod zemí, ale všude jsou nějaké dráty. Docela drsné je například to že vedení vysokého napětí klidně vede nad rodinnými domy a nikdo s tím nemá problém...
Poznatek č. 3: Pokud máte terénní vůz (protože silnic-sama-ďura) a nevadí vám naftové překladiště ve sklepě, jistě krásný dům s krásným výhledem na Sofii najdete.
Jako organizovaní a zodpovědní Češi nenecháte nic náhodě a měsíc před příjezdem do Bulharska prohlédnete všechny weby sofijských realitních kanceláří, které najdete. (Najdete jich málo, protože nevíte, jak klávesnici přepnout na azbuku ani netušíte, jak se bulharsky řekne realitní kancelář, naštěstí trochu pomůže Google překladač, díky bohu za něj).
Na stránkách najdete vážně dobře vypadající nemovitosti, které přesně odpovídají vašim požadavkům, takže do nalezených realitních kanceláří napíšete anglicky e-mail s žádostí o zorganizování prohlídek těchto konkrétních domů v těch třech dnech, které v Sofii za pár týdnů strávíte.
Odepíšou vám sice až za tři dny, ale ujistí vás, že je to všechno ok, že vás klidně vyzvednou v hotelu a na schůzky odvezou sami, že schůzky budou najednou, že není žádný problém.
Pár dnů před odjezdem do Bulharska se jen formálně ujistíte, že s vaší návštěvou počítají a že vy můžete počítat se slíbenými návštěvami. Neodepíše nikdo a tak si vy opíšete čísla na realitky a nezbude vám, než doufat, že to nějak dopadne.
Po příjezdu tedy voláte do realitek a všichni říkají, že jo, že o vás ví. Ale to je tak všechno, co vám řeknou. Sami tedy začnete vyjednávat o tom, kdy a jaké domy tedy budete moci navštívit. Tlak postupně zvyšujete a vaše žaludeční neuróza se zhoršuje, když si uvědomíte, že první ze tří dnů je v čudu a neviděli jste nic. Současně přestáváte věřit slibům realitních agentů a zjišťujete, jaké jsou jiné možnosti...
Poznatek č. 1: Bulhaři jsou velmi pohodoví a vstřícní lidé. Bohužel jejich pohodovost občas není úplně v souladu s očekáváním jejich zákazníka.
Pak konečně jeden z agentů zorganizuje první návštěvy (žádný z těch domů jste samozřejmě na webu neviděli, ale prý přesně odpovídá našim požadavkům). Takže plní očekávání sedáme do auta a vyrážíme na jedno z jižních předměstí, na úpatí krásné hory Vitosha, do oblasti, kterou si dle nějaké chytré příručky oblíbili cizinci, kteří v Sofii žijí.
Oblast je skutečně na úpatí hory, náš automobil značky Škody s náhonem na všechny 4 kola, měl co dělat, aby se na konec ulice, kde první z nemovitostí stojí, vyšplhal. A to byla silnice suchá. S jistotou mohu konstatovat, že v zimě bychom museli zakoupit sněžnice, nasadit je dole u hlavní cesty a nahoru se dostat po svých.
Kromě toho, že minimálně 90% silnic v této oblasti má sklon, který by se u nás považoval za "brutální", je nutno poznamenat, že označení "silnice" je bohužel dost nadnesené. Cesty jsou často uzoučké, prakticky nikdy nemají zpevněný okraj, k domům, které vypadají jako kříženec moderní pevnosti a barokního zámku s dokonalým trávníkem a kamerovým zabezpečovacím systémem vedou prašné polní cesty zpevněné kamením. A když už je cesta asfaltová, jsou v ní takové díry, že jet více než 15-20 km/hod se rovná jistotě rozmlácení auta během 10 minut. Ale tak Bulhaři zase ušetří na značkách omezující rychlost jízdy a retardérech...
Poznatek č. 2: Je nám jasné, proč minimálně 50% automobilů, které zde jezdí, jsou namakané off-roady. (Zbylá polovina jsou rozpadající se vraky, které drží už pouze silou vůle).
Většina domů, které jsme za ty tři dny viděli (celkem jich bylo 12, z nich pouze 3, které jsme před tím viděli na webu), měla slušný standard (není se čemu divit, když pronájem je 1,5 x vyšší než průměrný bulharský měsíční příjem).
Co to je standard po bulharsku?
- dům má koupelnu/y - frčí sprchy, ale nějak nepochopili, že když se člověk sprchuje, potřebuje kolem sebe trochu místa a nechce mít všechno mokré - takže zástěna žádná a sprcha vtěsněnaná mezi wc a umyvadlo. Kdyby to bylo v jednom domě, tak si řeknu, že je to nějaký omyl, ale oni to mají skoro všichni ....
- v jedné z koupelen je vana s masážními tryskami - to je další z typických prvků. Když se koupelna s vanou nevejde do domu, udělají ji v garáži. Prostě masážní vana musí být....
- Plně vybavená kuchyň v nadstandardním domě znamená dvouplotýnkový sporák, 45cm myčka, standardní trouba a lednice. Ačkoli je schodiště vedle kuchyně obloženo mramorem, spotřebiče jsou značek, které u nás necházíme v akcích nejlevnějších supermarketů. Zatím jsme neodhalili příčinu takového jednání.
- Zajímavé taky je, že v drtivé většině případů má dům užitnou plochu třeba kolem 200 m2, ale kuchyň je tak prťavá, že by se s přehledem vešla do malinké panelákové garsonky.
- Zajímavou kapitolu tvoří topení. Plyn do většiny míst není zavedený, takže možnosti jsou dvě: elektřina nebo nafta. Druhá možnost se neuvěřitelně rozšířená (prý to vychází levněji). V praxi to vypadá tak, že ve sklepě máte obrovitánské nádrže na naftu. A když majitel nemovitosti není úplně při smyslech a před vaší návštěvou dům neprovětrá, smrdí nafta v celém domě...
- Sofie je proti našim městům neuvěřitelně zadrátovaná. Elektřina ještě není schovaná pod zemí, ale všude jsou nějaké dráty. Docela drsné je například to že vedení vysokého napětí klidně vede nad rodinnými domy a nikdo s tím nemá problém...
Poznatek č. 3: Pokud máte terénní vůz (protože silnic-sama-ďura) a nevadí vám naftové překladiště ve sklepě, jistě krásný dům s krásným výhledem na Sofii najdete.
11. 10. 2011
Inspirace - jak z bedýnky ven
Nedávno jsem objevila blog STIL inspiration, kde jsem našla kromě jiných také na tuhle skříňku z bedýnek. Podobné nápady mě baví - jsou jednoduché, levné, vypadají dobře a navíc dávají interiéru duši, která mnohým dnes chybí.
DO WHAT YOU LOVE
LOVE WHAT YOU DO
To mi zní posledních několik dnů pořád v hlavě.
Tento obrázek si asi vytisknu a nalepím nad stůl. Mimochodem jsem ho našla na Desing*Sponge u článku, který napsala autorka, která se vzdala "dream" zaměstnání v Silicon Valley, aby se živila tím, co miluje. Obdivuji ji a doufám, že se mi podaří taky brzy udělat ten první krok na této cestě.
6. 9. 2011
Králík a tygřice
Normální rodina, trochu uhádaný tatík, dominantní mamka, mlaďoučká hloupoučká dcera na malém městě. Rodina, jakou zná každý. Mají velkou zahradu, spoustu zeleniny, kterou pak nemají šanci spotřebovat a tak rozdávají všem známým v okolí. Chovají slepice (ta vajíčka jsou přeci mnohem lepší a zdravější než kupovaná), králíky (maso je dneska fakt šíleně drahé) a obrovitánského výstavního psa (jeho strava je nejpečlivějí sledovaná a možná i nejdražší ze všech členů rodiny). Pro králíky se "pěstuje" seno - to znamená, že se nesmí sekat kus zahrady, kde rostou pampelišky a za běhání v této části následuje téměř hrdelní trest.
Tatík je králem všech zvířat, což v praxi znamená, že on jediný se stará o králíky a slepice. Pes je natolik rozmazlený, že ho ignoruje stejně jako jeho panička (možná obě). Když jednou ráno zjistí, že jeden z králíků se vydal na dobrodružnou cestu mimo králíkárnu, znamená to obrovský problém. Tatík se cítí bezradně, když vidí svého nejlepšího králíka, jak si hopsá po sousedově zahradě. Musí odjet na poradu a to hned. Stres ho zaplaví od hlavy k patě a ví, že musí jednat.
Dcera se snaží namítat, že k sousedům pro králíka nepůjde, ale tatík výjimečně nepřipouští diskusi.
Ale zrovna tihle sousedi! Vesničan s výrazy dlaždiče, jeho paní v tygrovaných plavkách na zahradě, i když postavou připomíná křížence tučňáka s nosorožcem. Zahrady sousedí a komentáře o našem příšerném stylu života nejdou přeslechnout. Ach jo, co mě to potkalo. Ještě se nasnídám a pak tam zajdu. Třeba se králík vrátí do té doby sám. Třeba pochopí, že oni by se o něj nepostarali tak dobře, jako my. Třeba mu začnou chybět kamarádi. Jogurt je dneska nějak malý a kafe mám taky vypité zbytečně brzy. Ale tak stejně se musím ještě obléct a namalovat... Ještě se podívám na internet, jaké má být počasí... Druhým okem pořád skenuju, jestli se náhodou ta bílá bestie nevrátila. No tak nic, musím k nim. Králíka vidím, jak si pobíhá po jejich anglickém trávníku.
Paní tygrovaná otevírá dveře s neskrývaným překvapením. Vysvětluju, že náš králík jim běhá po zahradě a že bych si ho jako šla chytnout. Paní se ušklíbne a prohlásí, že to je jejich králík, který má volnost a může běhat kde se mu zlíbí a diskusi tím končí. To je nevýslovná drzost. Jak si může dovolit takhle mě lhát do očí? To je vážně neuvěřitelné. Zaplavuje mě vztek a bezmoc. Na koho by se člověk měl v takových případech obrátit? Černé ovce, ombudsman? Doma slupnu čokoládu na uklidnění nervů a jdu se psem na procházku. Tatík se zrovna vrací z porady a aby zkontroloval, že jsem splnila rozkaz, projíždí naší ulicí. Máš králíka? křičí z okénka na celou ulici? Nemám, kroutím hlavou. Musí jich tam být sedm, ať je jich sedm, až se vrátím. A odjíždí do kanceláře.
Po procházce jdu ke králíkárně zkontrolovat, jestli se bílá bestie neumoudřila a nevrátila se. Počítám zbylé kousky : jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest ... sedm!
Tak to bude drahé tatíku....
Tatík je králem všech zvířat, což v praxi znamená, že on jediný se stará o králíky a slepice. Pes je natolik rozmazlený, že ho ignoruje stejně jako jeho panička (možná obě). Když jednou ráno zjistí, že jeden z králíků se vydal na dobrodružnou cestu mimo králíkárnu, znamená to obrovský problém. Tatík se cítí bezradně, když vidí svého nejlepšího králíka, jak si hopsá po sousedově zahradě. Musí odjet na poradu a to hned. Stres ho zaplaví od hlavy k patě a ví, že musí jednat.
Dcera se snaží namítat, že k sousedům pro králíka nepůjde, ale tatík výjimečně nepřipouští diskusi.
Ale zrovna tihle sousedi! Vesničan s výrazy dlaždiče, jeho paní v tygrovaných plavkách na zahradě, i když postavou připomíná křížence tučňáka s nosorožcem. Zahrady sousedí a komentáře o našem příšerném stylu života nejdou přeslechnout. Ach jo, co mě to potkalo. Ještě se nasnídám a pak tam zajdu. Třeba se králík vrátí do té doby sám. Třeba pochopí, že oni by se o něj nepostarali tak dobře, jako my. Třeba mu začnou chybět kamarádi. Jogurt je dneska nějak malý a kafe mám taky vypité zbytečně brzy. Ale tak stejně se musím ještě obléct a namalovat... Ještě se podívám na internet, jaké má být počasí... Druhým okem pořád skenuju, jestli se náhodou ta bílá bestie nevrátila. No tak nic, musím k nim. Králíka vidím, jak si pobíhá po jejich anglickém trávníku.
Paní tygrovaná otevírá dveře s neskrývaným překvapením. Vysvětluju, že náš králík jim běhá po zahradě a že bych si ho jako šla chytnout. Paní se ušklíbne a prohlásí, že to je jejich králík, který má volnost a může běhat kde se mu zlíbí a diskusi tím končí. To je nevýslovná drzost. Jak si může dovolit takhle mě lhát do očí? To je vážně neuvěřitelné. Zaplavuje mě vztek a bezmoc. Na koho by se člověk měl v takových případech obrátit? Černé ovce, ombudsman? Doma slupnu čokoládu na uklidnění nervů a jdu se psem na procházku. Tatík se zrovna vrací z porady a aby zkontroloval, že jsem splnila rozkaz, projíždí naší ulicí. Máš králíka? křičí z okénka na celou ulici? Nemám, kroutím hlavou. Musí jich tam být sedm, ať je jich sedm, až se vrátím. A odjíždí do kanceláře.
Po procházce jdu ke králíkárně zkontrolovat, jestli se bílá bestie neumoudřila a nevrátila se. Počítám zbylé kousky : jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest ... sedm!
Tak to bude drahé tatíku....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)








