30. 9. 2011

Kdo má křeslo, ať křeslí



Staré koženkové béžové křeslo. Retro, ale takové to až nehezké. Takových těžkých koženkových lřesel v různém stádiu rozpadu je po domě víc. Tohle jsem laicky potáhla zbylou pruhovanou látkou, polštář má povlak z krajkové dečky. Babička by se možná za zničenou dečku zlobila, ale takhle se mi ta háčkovaná krajka fakt líbí, mám ji hrdě vystavenou. Na rozdíl od dečky, kterou bych asi fakt v interiéru ve své původní zamýšlené podobě nedala.... 
Kéž by mě někdo naučil, jak se správně potahují křesla, jak na to. Strašně bych to chtěla umět. Ani na internetu se moc nedá najít detailní, polopatistický postup pro laiky. 

Bublina


Nedávno jsme s dětmi udělali tabuli ze starého dřevěného kuchyňského válu. Vál má tu výhodu, že má zvýšené okraje, takže za jeden ho pověsíme a na druhý si děti odkládají křídy. Vál je polepený tabulovou folií. Jednoduché jako facka, tabule je za půl hodiny hotová i s čištěním a broušením válu.

Kousek folie zbyl a tak máme na dveřích do dětského pokoje tabulky na vzkazy. Jsou to bubliny. Před časem mě bublina na polštáři zaujala a pořád jsem uvažovala, kde bych ten motiv použila, takže teď mám radost (a děti se mnou). V pokoji jde vidět i polička. Tu jsem udělala z rámečků ze starého včelína. Pravda je, že i po pečlivém obroušení a několika vrstvách barvy med nebo vosk (nebo co to vlastně je) v hranách prolézá ven, ale je to natolik přírodní, že mi to skoro ani nevadí :-) Stěnu za rámečkem jsem natřela zbytkem modré barvy a myslím, že tak alespoň na sebe polička upozorní.


Koš na brambory


V domě je spousta starých věcí. Fascinuje mě, jak jsou krásné, i když jsou naprosto zničené. Třeba tenhle starý kovový koš na brambory. Rezavý, pokřivený, rozbitý. Chtěli jsme ho vyhodit, ale pořád jsme váhali a stál v průjezdu. Ostře žlutá barva mu dala nový prostor. Byl trochu oříšek, jak ho na strop připevnit, ale vypadá dobře. Jen teď chodbu musíme ještě trochu domyslet, je to takový samotný solitér a vypadá mírně trapně...

6. 9. 2011

Králík a tygřice

Normální rodina, trochu uhádaný tatík, dominantní mamka, mlaďoučká hloupoučká dcera na malém městě. Rodina, jakou zná každý. Mají velkou zahradu, spoustu zeleniny, kterou pak nemají šanci spotřebovat a tak rozdávají všem známým v okolí. Chovají slepice (ta vajíčka jsou přeci mnohem lepší a zdravější než kupovaná), králíky (maso je dneska fakt šíleně drahé) a obrovitánského výstavního psa (jeho strava je nejpečlivějí sledovaná a možná i nejdražší ze všech členů rodiny). Pro králíky se "pěstuje" seno - to znamená, že se nesmí sekat kus zahrady, kde rostou pampelišky a za běhání v této části následuje téměř hrdelní trest.
Tatík je králem všech zvířat, což v praxi znamená, že on jediný se stará o králíky a slepice. Pes je natolik rozmazlený, že ho ignoruje stejně jako jeho panička (možná obě). Když jednou ráno zjistí, že jeden z králíků se vydal na dobrodružnou cestu mimo králíkárnu, znamená to obrovský problém. Tatík se cítí bezradně, když vidí svého nejlepšího králíka, jak si hopsá po sousedově zahradě. Musí odjet na poradu a to hned. Stres ho zaplaví od hlavy k patě a ví, že musí jednat.
Dcera se snaží namítat, že k sousedům pro králíka nepůjde, ale tatík výjimečně nepřipouští diskusi. 
Ale zrovna tihle sousedi! Vesničan s výrazy dlaždiče, jeho paní v tygrovaných plavkách na zahradě, i když postavou připomíná křížence tučňáka s nosorožcem. Zahrady sousedí a komentáře o našem příšerném stylu života nejdou přeslechnout. Ach jo, co mě to potkalo. Ještě se nasnídám a pak tam zajdu. Třeba se králík vrátí do té doby sám. Třeba pochopí, že oni by se o něj nepostarali tak dobře, jako my. Třeba mu začnou chybět kamarádi. Jogurt je dneska nějak malý a kafe mám taky vypité zbytečně brzy. Ale tak stejně se musím ještě obléct a namalovat... Ještě se podívám na internet, jaké má být počasí... Druhým okem pořád skenuju, jestli se náhodou ta bílá bestie nevrátila. No tak nic, musím k nim. Králíka vidím, jak si pobíhá po jejich anglickém trávníku.
Paní tygrovaná otevírá dveře s neskrývaným překvapením. Vysvětluju, že náš králík jim běhá po zahradě a že bych si ho jako šla chytnout. Paní se ušklíbne a prohlásí, že to je jejich králík, který má volnost a může běhat kde se mu zlíbí a diskusi tím končí. To je nevýslovná drzost. Jak si může dovolit takhle mě lhát do očí? To je vážně neuvěřitelné. Zaplavuje mě vztek a bezmoc. Na koho by se člověk měl v takových případech obrátit? Černé ovce, ombudsman? Doma slupnu čokoládu na uklidnění nervů a jdu se psem na procházku. Tatík se zrovna vrací z porady a aby zkontroloval, že jsem splnila rozkaz, projíždí naší ulicí. Máš králíka? křičí z okénka na celou ulici? Nemám, kroutím hlavou. Musí jich tam být sedm, ať je jich sedm, až se vrátím. A odjíždí do kanceláře.
Po procházce jdu ke králíkárně zkontrolovat, jestli se bílá bestie neumoudřila a nevrátila se. Počítám zbylé kousky : jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest ...  sedm!
Tak to bude drahé tatíku....

18. 8. 2011

Absolutní otevřenost


Naprosto úžasný, absolutně otevřený dům v Sao Paulo. Voda, dřevo a vzduch. Tady se musí žít nádherně. Více fotek je možné vidět na Trendland

simple and clever


Skvělý nápad, který je krásný, jednoduchý a praktický. Našla jsem na April & May

15. 6. 2011

Květiny a květináče



Můj taťka je keramik a mimo jiné dělá nádherné květináče, vázy a jiné originální dekorace do interiéru i exteriéru. V žádném obchodě jsem zatím nic tak dokonalého neviděla.